Hřib hnědý si zaslouží náš bezvýhradný obdiv: Tak jsme se konečně dočkali snad už všichni
Dočkali jsme se! Kvalitní houby konečně začínají růst nejen v pohraničních a podhorských oblastech. Nemůže za to jen zvyšující se podíl dešťových srážek, ale i příhodná roční doba. Zatímco hřib žlutomasý neboli babka je naše nejsbíranější hřibovitá houba, hřib, popř. suchohřib hnědý (Boletus badius) je nejpopulárnější. Právě jemu přísluší lidové označení panský hříbek či podborovák nebo podhříbek.
Hřib hnědý je doma v jehličnatém lese
Nález hřiba hnědého není sice takovým houbařským svátkem, jako je tomu u hřibů „praváků“, ovšem jde také o kvalitní, chuťově výtečný hřib. Čerstvé plodnice se na řezu zbarvují slabě do modra. Roste od července do října, s maximem výskytu právě v těchto týdnech (v teplotně příznivých letech jej však můžeme najít i začátkem prosince). Vyskytuje se především na kyselejších půdách, tedy v jehličnatých lesích, v nichž se mu obzvláště daří mezi mechem, spadaným dřevem a jehličím. Jeho hnědý klobouk je za vlhka slizký, po oschnutí mírně lesklý, obvykle 5 až 10 centimetrů široký, není však vzácností najít plodnice velké jako talíř. Třeň má v mládí soudečkovitý, později válcovitý či kyjovitý. Výhodou hřibu hnědého je i to, že právě jeho klobouk – na rozdíl od třeně – málo červiví. Pevná konzistence, tuhost této houby pak umožňuje jeho snadnou dopravu, sušení i konzervování.
Hřib hnědý (Boletus badius) se dá najít i začátkem prosince
Prima tip
Kulinářské využití hřibu hnědého je vskutku všestranné; hodí se do klasické smaženice, omáček či polévek – a to jak do bramboračky, tak kulajdy. Dobrý je i na způsob houbového ovaru s křenem a hořčicí. V octovém nálevu lze konzervovat i větší, na čtvrtky nebo na půlky nakrájené klobouky.
Jedlá muchomůrka ryšavá nemá prsten
Houbař zajímající se i o méně obvyklé druhy jedlých hub si s nastupujícím podzimem přijde na své. Jejich rodové i druhové bohatství se často odráží též v jejich nápadné barevnosti. Pěli jsme již chválu na jednu z našich nejlahodnějších hub vůbec – na muchomůrku růžovku, neboli masáka. A vzpomněli jsme si též i na její méně chutnou, leč v bramboračce dobře upotřebitelnou sestřenici – muchomůrku šedivku. Ale ještě jednu jedlou a docela chutnou muchomůrku, rostoucí v tyto dny v jehličnatých lesech, si zde připomeňme. Je jí muchomůrka ryšavá, nazývaná též katmanka, případně pošvatka (Amanita fulva). Katmanky se od ostatních muchomůrek liší tím, že nemají na třeni prsten. Stejně jako ony však vyrůstají z blanité pochvy, dole přirostlé a na horním okraji volné, v mládí obalující celou plodnici v podobě štíhlého vajíčka. V mládí zvoncovitý, později ploše rozložený klobouk katmanek se vyznačuje vystouplým hrbolem a též i rýhováním, směřujícím od okraje téměř až do poloviny jeho plochy.
Muchomůrka ryšavá je sice jedlá, problém je však s jejím uchováním v neporušeném stavu, neboť vzhledem ke křehké dužině se špatně transportuje. Lze ji tedy použít spíše do směsi či k přípravě omáček.
Štítovka žlutá: pohledná, leč nejedlá
Nedaleko od této muchomůrky jsem v kladenském lese řečeném Lapák nalezl i zřídka se vyskytující štítovku žlutou (Pluteus leoninus), houbu se zvonovitým či kuželovitým kloboukem, rostoucí často na trouchnivějících pařezech listnáčů – dubů, buků či habrů. Houba je to pro svou barevnost pohledná, leč nejedlá.
